Z mysli hraničáře; kniha Na hraně

Krásný den,

nedávno mě jeden můj přítel upozornil na nové video na DVTV.

Jedná se o rozhovor s autorkou knihy Na Hraně – M.Badjala Diaby. Knihu jsem při jejím zrodu velmi ráda podpořila a chtěla bych se touto cestou vyjádřit jak k ní, tak ke zmiňovanému rozhovoru + popsat své vlastní zkušenosti.

Předem bych chtěla říci, že hraniční poruchu osobnosti nemám diagnostikovanou přímo, moje bývalá psychiatrička mi jen naznačila, že jsou u mě určité rysy, které téhle poruše osobnosti odpovídají (brala jsem v té době i antipsychotika). Oficiálně mám stanovenou úzkostně-depresivní poruchu a sociální fóbii. Prošla jsem i nálepkou post-traumatického stresového syndromu, když lékaři nevěděli, co se mnou. Ale začala jsem se o hraniční poruchu celkem zajímat a zjistila jsem, že opravdu hodně věcí, ne-li vše, na mě sedí.

Nejsem odborník, proto se mohu k této problematice vyjádřit pouze tak, že shrnu své vlastní pocity a zkušenosti. Některé možná nebudou moc hezké, ale to k tomu patří. Duševní onemocnění opravdu není nic pěkného a člověk o něm nerad mluví, kort pokud je v přítomnosti někoho, kdo nic podobného nezažil a může mu to přijít jen jako litování se a hraní si na chudinku. Určitě to všichni známe.

Musím říct, že mě celkem zaujalo, že se o hraniční poruše osobnosti tvrdí, že je to vlastně povahový typ. Do jisté míry mi to tak přijde také.

Můj nynější psychiatr si pro změnu myslí, že je vše u mě způsobeno malým sebevědomím, což je určitě také pravda, ale jak říká i Diaby ve videu, tak by se s tím nějak dalo pracovat, že. A u mě ten progress v tomhle skoro vůbec není. A to i co se týče těch vyhrocených emocí, nevidím nic mezi – buď jen to a nebo to. Pocity, že je člověk zbytečný, nemá v tomhle světě žádný užitek, nevidí v něm smysl atd. – vše bohužel znám. A ačkoli se za to nenávidím, tak to prostě nedokážu ovládat. Vždy je nějaká světlá chvilka a pak se to zase zhoupne zpátky. Hrozně těžko se to popisuje.

To analyzování chování a hlídání se před druhými mám stejně. Dokážu se v něčem utápět strašně dlouho, hodně věcí si beru osobně, i když třeba nebyly mířeny na mě atd. Dokážu to taky řešit i po letech. Ale v tu chvíli to nevnímám takhle, prostě jdu z extrému do extrému. 🙂 Rozumově to prostě nedokážu uchytit a emoce si dělají, co chtějí.

S terapeutem se na všem snažíme pracovat, víceméně vidí největší problém v mém dětství a snaží se to se mnou probírat pěkně od začátku. Tvrdí, že jsem víceméně začínala „z mínusu“ a ta rodina prostě nefungovala tak, jak by měla. Podporu jsem měla nulovou, naopak jsem pořád slyšela, jak jsem k ničemu a v životě nic nedokážu. Takže s tím, že tahle porucha má základ v dětství a v prožitých traumatech, souhlasím. To, co jsem slyšela doma, si teď opakuju sama sobě a pořád mi to hraje v hlavě. Taky mám pořád pocit, že se musím někomu zavděčit a vždy mám pocit, že na mě nikomu nemůže záležet.

V této souvislosti bych chtěla zveřejnit i tématickou báseň z knihy:

Nevíš, jak moc bolí,
když potomek tvůj
v životě nehraje hlavní roli.

Nevíš, jak moc mě trápí,
když smysl života
před očima se mi ztrácí.

Nevíš, jak moc mi nedá spát,
když vím, že rodič můj
nemá mě rád.

Musím říci, že autorka v básních, byť krátkých, dokázala opravdu vystihnout člověka, který touto poruchou trpí. Jsem si jistá, že se spousta z vás se v nich najde. I to je, myslím, hlavní myšlenkou celé knihy – ukázat, že v tom nejste sami!

V rozhovoru se také mluvilo o únavě. Já mám často stavy, kdy úplně vypnu a nevnímám ani to, když na mě někdo mluví (jak píše i Diaby – prostě jedu na autopilota). Proto mi často někdo říká, že ho vůbec neposlouchám. 🙂 Nejsem schopná pořádně něco soustavně dělat, pořád mám pocit, že to k ničemu není, i když ve finále, když se do něčeho pustím, tak mám ze sebe dobrý pocit. Začarovaný kruh prostě. Můj terapeut tvrdí, že je to hlavně tím, že toho mám v hlavě tolik, ze všeho jsem hned ve stresu a to mě vyčerpává.

A samozřejmě ta sebedestrukce návykovými látkami nebo sebepoškozováním – to je kapitola sama o sobě. Kdo mě sleduje, tak ví, že jsem před necelými dvěma roky podstoupila protialkoholní léčbu a nyní se od alkoholu držím dál. Fází sebepoškozování jsem si také prošla. Hlavně během střední školy a poté krátce před léčbou, kdy už jsem měla pocit, že je vše ztraceno a nezasloužím si nic víc, než bolest. Trestala jsem sama sebe za to, jaká jsem a měla jsem pocit, že si zasloužím jen to.

Dlouho jsem bojovala s tím, abych vůbec zveřejnila, že jsem se několikrát pokusila o sebevraždu. Vždy jsem to u lékařů zaobalila tím, že jsem prostě neuhlídala množství léků, co jsem do sebe nacpala. Ale nebylo to tak. Zpětně to vidím i jako určitou formu demonstrace proti vnějšímu světu, možná jsem jen žádala o pozornost, neboť žádný z těchto pokusů nedopadl.

Závěrem mohu říci jen to, že souhlasím s Diaby, že je to běh na dlouhou trať. Sama bych si přála, aby se někde najednou něco zlomilo a já mohla fungovat normálně, jako každý jiný člověk. Být jak se říká „splachovací“ a nemyslet na to, co si o mně myslí druzí a nevytvářet si při každé příležitosti katastrofické scénáře toho, co se může stát. Autorce patří můj velký obdiv za to, že šla s kůží na trh a také za to, že na sobě začala pracovat a může tak inspirovat i jiné, kteří se s touto poruchou potýkají.

Jedním slovem: Děkuji. 🙂

 

Odkaz na rozhovor s M.Badjala Diaby: https://www.dvtv.cz/video/nesla-jsem-si-domu-noze-a-resila-jak-to-skoncit-zjistit-ze-jsem-hranicarka-bylo-ulevne-rika-diaby

Hanka

„Mou vášní je odvětví psychologie a vše s ním spojené. Vystudovala jsem obor humanitních věd se zaměřením na psychologii a v současné době nabízím pomoc lidem s depresí, úzkostmi či sociální fóbií. Snažím se jim ukázat cestu ve zdánlivě bezvýchodné situaci a učím je, jak bojovat s duševními problémy a případně se naučit s nimi žít tak, aby co nejméně ovlivňovaly jejich osobní život.“
Můj příběh si můžete přečíst zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.