Veronika Lacinová: děkuji všem, co vylézají z ulit a sdílejí své příběhy – jste fakt stateční, neztrácejte naději!

Bude to dva roky, co Veronika Lacinová napsala knihu „Cesta z temnoty mojí duše“.

Je to kniha o tom, kam až člověka může dovést duševní onemocnění, o léčebně a o dalších nepěkných věcech s tím spojených. Ale také o návratu zpět k normálnímu životu.

Jak to dokázala, co jí bylo motivací? To se dozvíte v její knize, o které si dnes spolu popovídáme.

Verčo, o tvé knize jsem se dozvěděla krátce po jejím vydání, tuším, že z databáze knih. Okamžitě mě zaujala a musela jsem si ji zakoupit. Už od dětství mě zajímají pravdivé příběhy z prostředí psychiatrických léčeben, a nebo o drogové závislosti. Popravdě jsem v tu chvíli netušila, že za pár měsíců budu s tebou dělat rozhovor. 🙂 Ale teď k věci…

Připravila jsem si pro tebe několik dotazů, které nám trochu přiblíží nejen samotnou knihu, ale i tebe, jakožto autorku.

1) Na úvod se tě zeptám na klasickou otázku: co bylo prvním momentem, kdy sis řekla: „o tom musím napsat knihu“?

Wow, věříš, že se mne na tohle ještě nikdo nezeptal a vlastně vůbec netuším. 😊 Cítila jsem, že chci začít psát blog a celkově mě to vypisování moc pomáhalo. Nicméně úplně jednoznačně nevím, jestli mi někdo řekl ať to sepíšu a vydám, nebo to byl můj nápad. Teď si mě fakt nachytala na švestkách. 😊

2) Vezměme to tedy pěkně popořádku podle toho, co se v knize dočteme. V knize se čtenářům nejprve snažíš přiblížit svoje dětství a školní léta. Řekla bys takhle zpětně, že jsi měla šťastné dětství? Nebo myslíš, že tě do budoucna něco ovlivnilo natolik, že se to podepsalo i na tvém psychickém zdraví? V knize uvádíš některé situace, už bych řekla přímo šikany, kdy tomu vyučující jen přihlíželi a nijak nezasáhli. Ve svých dětských létech jsem se s tím také setkala a myslím, že nejsem jediná. Šikana dost otřese dětskou psychikou a sebevědomím.

Já si nevzpomínám na nějaký vyloženě traumatizující zážitek a občas i mamka kouká, co si pamatuji a co mi vlastně utkvělo, nebo mi „ublížilo“. Vnímám to jako takové střípky, co se skládaly. Situace, co se vrstvily, a to vyústilo v emočně nestabilní poruchu a pak deprese. Dětství vnímám jako velice šťastné … Hodně času s rodinou, lítání venku, spoustu zájmů, vždycky jsem byla hodně veselá a bezprostřední.

3) Kdy jsi poprvé zpozorovala, že není něco v pořádku a vyhledala nějakou pomoc?

No vlastně celkem pozdě, protože jsem nevnímala, že je vlastně něco špatně. Byla jsem hodně formovaná okolím, tzn. rodina, škola, systém celkově a já byla prostě „jiná“. Naučila jsem se potlačovat samu sebe, přizpůsobovat se a vlastně mi to nepřišlo „špatně“. Takže jsem po gymplu nastoupila na vejšku a jak jsem byla sama v cizím městě, bez přátel, rodiny a měla být sama sebou, tak jsem najednou nevěděla, kdo jsem, v půlce prvního semestru se sesypala a chtěla umřít. Kontaktovala jsem psychiatra, vrátila se k rodině a začala se léčit.

4) Bála jsi se reakcí čtenářů? Přece jen píšeš o tématu, které je i v dnešní době stále dost tabu…

Víš, že ani ne. Já jsem nijak nevnímala, že je špatně o tom mluvit, nebo, že je to nějak zakázané. Je to sice tabu, ale mě to tak nějak přišlo přirozené a nikdy si na mě nikdo neukazoval, nebo se mi kvůli diagnóze nevyhýbal, tak jsem o tom mluvila a mluvím normálně.

5) V knize hovoříš i o svém boji se závislostí na marihuaně. Myslíš si, že pozdější mánie, kterou jsi trpěla, vyvolala právě marihuana?

Těžko říct. Já jí paradoxně naráz vysadila, a to byl celkem šok. Pak zase vlivem x okolností to vygradovalo a já skončila v léčebně. Věřím, že to přispělo, ale nebyl to jediný spouštěč. Navíc jsem ve fázi, kdy věřím, že by se to stalo tak jako tak, že jsem si tou zkušeností měla projít, a tak to přišlo. Navíc se teď hodně věnuji spiritualitě a mám načteno o psychospirituální krizi a věřím, že právě o ni šlo. Potkávám čím dál tím víc lidí, co mají úplně stejné prožitky – vtipné je, že každý na to máme jinou diagnózu, ale dost toho sedí právě na tuto krizi (často se o ní píše jako o PSK).

6) Kniha se věnuje také tvému pobytu v psychiatrické léčebně. Jaký je tvůj názor na soudobou psychiatrickou péči? Co by se mělo změnit?

No … 😊 Nechci dělat závěry za ostatní lidi, kteří to třeba vnímají jinak, ale za mě tedy k tomu mám možná dva body. Za prvé tu chybí návaznost a spolupráce psychiatr – psycholog. Já se fakt dlouho jen cpala léky, ale ty problém nevyřeší. Samozřejmě i ta spolupráce jen s psychiatrem je velice důležitá, kdy tam není jen z pozice autority, ale i vy se můžete na léčbě podílet. Za druhé se čím dál tím víc lidí potkává právě s PSK a končí v léčebnách pod tunou léků, a to je průšvih. Opět to chce nějakou návaznou terapii, práci na sobě a celkové pochopení toho, co se to vlastně děje. Já jsem si tím prošla a cca vím, co a jak, ale poprvé jsem na to byla úplně sama, nevěděla jsem koho se zeptat, co si načíst, jak se uzemňovat a paradoxně jsem naopak dělala vše, díky čemu jsem ještě víc „ulítávala“ (například jsem přestala jíst maso, cvičila jógu a málo jsem spala). Takže tleskám všem, co otevřeně hovoří o svých pocitech a prožitcích, protože nikdy nevíte, kdy se to dostane k někomu, kdo to zrovna potřebuje.

7) Když jsem poprvé četla tvoji knihu, ve své krátké recenzi jsem uvedla, že jsem se kolikrát ztrácela v tom, kdo, kde, jak a s kým (smích). Píšeš zde opravdu o spoustě lidí. S kým z nich jsi stále v kontaktu, a podporují tě?

Jsem si fakt neuvědomila kolik lidí v tom je a jak píšu spíš k věci a stručně bez omáčky, tak to může být matoucí. Máš pravdu, že já, jak vím, kdo, co, proč … 😊 tak mi to nedošlo … Každopádně mě ovlivnilo hodně lidí i třeba jen drobností, proto jsem je nechtěla vynechat. Kniha končí létem 2018 a takové ty největší postavy Petr a Martin a pak i Hanka jsou v mém životě pořád. Kniha možná skončila, ale můj příběh ne a ani příběh mých přátel a je moc krásné společně růst. Samozřejmě přišlo i spoustu přátel nových, někdo odešel a tak, ale neboj, dalšími jmény ti nebudu motat hlavu. 😊

8) Přemýšlíš o napsání další knihy, buď volného pokračování, nebo nějaké jiné?

Původně jsem chtěla vydat svůj e-book jako pracovní sešit. Byl plný tipů a cvičení, která jsem dělala, abych se z toho dostala, ale pak jsem si uvědomila, že prostě každý je originál. Co zabere jednomu nemusí druhému a asi to spíš přenechám odborníkům. Navíc se teď naplno věnuji rodinnému e-shopu a svým projektům – mentoruji podnikatelky, rozšiřuji svou kolekci Zlatá mandala o šaty, mám klub o marketingu hravě, atd … V knize je mých 29 let, tak třeba za dalších 29 let až se zase něco stane. 😊

9) Co bys chtěla čtenářům předat / vzkázat?

Nejste na to sami! Možná to tak nevypadá, ale může se to zlepšit a jsou tací, co jsou už v pohodě. Já měla 5 diagnóz! Fakt byly doby, kdy jsem se bála vyjít za dveře svého bytu. Nenáviděla jsem se natolik, že jsem si fyzicky ubližovala, protože to prázdno bylo prostě neúnosné. Když mě teď někdo potká, tak prý větší sluníčko ještě neviděl, a to fakt není moje maska! Jasně, brečím u každého druhého dojáku a umím se i vytočit, ale sakra já mám emoce! To je tak úžasný pocit něco cítit. Fakt na sobě pracujte a věřte, že to bude lepší.

10) Kde si můžou čtenáři tvoji knihu zakoupit?

Nejspolehlivější je to přes můj web www.veronikalacinova.cz a malý spoiler 😊 ta modrá obálka je můj obraz, který jsem namalovala v době silných panik a ta Zlatá mandala se zase stala symbolem osobního růstu a mám ji na své kolekci.

Moc děkuji za rozhovor a možnost říct, jak to vidím. 😊 Moc děkuji všem, co vylézají z ulit a sdílejí své příběhy – respekt jste fakt stateční a všem, co to čtete  a není to zrovna oukej, tak neztrácejte naději!

________________________________________________________________________________________________

A malý dárek pro vás:

Pokud vás kniha Veroniky Lacinové zaujala, nabízím vám možnost mít ji s 20% slevou při zadání kódu HANNIE20 na tomto odkazu: https://veronikalacinova.cz/cestaztemnotymojiduse/ 
A pozor, sleva je platná pouze 14 dní (tedy do 23.8.2020), tak ať vám neuteče! 🙂

A od samotné autorky se můžete těšit i na stylovou záložku do knihy s motivem mandaly a na další překvapení. 🙂

„Mou vášní je odvětví psychologie a vše s ním spojené. Vystudovala jsem obor humanitních věd se zaměřením na psychologii a v současné době nabízím pomoc lidem s depresí, úzkostmi či sociální fóbií. Snažím se jim ukázat cestu ve zdánlivě bezvýchodné situaci a učím je, jak bojovat s duševními problémy a případně se naučit s nimi žít tak, aby co nejméně ovlivňovaly jejich osobní život.“
Můj příběh si můžete přečíst zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • O čem nemluvíme … ale měli bychom

    Chcete se dozvědět o mém příběhu více? Stáhněte si zdarma můj e-book. :)

  • Nejnovější články
  • Najdete mne také na FB:
  • Sledujte také můj IG:

    [wdi_feed id=“1″]