Sebevědomí a změna myšlení lusknutím prstu?

Hezký den,

jestli čekáte, že vám tu teď vysolím návod, jak ze dne na den přijít k zdravému sebevědomí a dosáhnout radikální změny myšlení, tak vás bohužel zklamu. 🙂 Tím ale nechci říct, že celý článek bude demotivační. Naopak mi následující zkušenosti velmi pomohly k určitému uvědomění, ačkoliv mě to ze začátku hodně semlelo.

Dnes vám tedy vyložím situaci, která se odehrála několikrát v době mé protialkoholní léčby.

Hodně často jsem narážela na to, respektive byla jsem doslova kárána za to, že vše moc řeším. Dokonce od dalších pacientů zazněl názor:

„Ty si prostě musíš nejdřív pořádně nabít hubu, takže tohle určitě není tvá první a poslední léčba.“

Konkrétně šlo o to, že jsem byla ve fázi hledání zaměstnání, do dvou měsíců jsme se ale měli stěhovat. Lidmi ze skupiny mi bylo řečeno, že se mám k nějakému zaměstnavateli ještě na ty dva měsíce připíchnout, a pak podat výpověď ve zkušební době. Tohle jednání je mi proti srsti, taky asi vzhledem k tomu, že jsem pracovala v personalistice. A tak jsem to řekla. Že na to nemám žaludek. Dočkala jsem se ale reakcí typu:

„Jsi jenom líná a na tyhle věci se vymlouváš, jen si hraješ na hodnou, nebo možná až moc hodná seš.“

Vůbec nechápu, kde se v lidech tohle bralo, cokoliv co jsem řekla, okamžitě odpálili s tím, že v životě neumím chodit a že je třeba být trochu svině. Že to sebevědomí samo o sobě je taky jedna velká přetvářka.

Kdo četl úryvek z chystané knihy 30 dní v blázinci, ví, že jsem byla několikrát hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici. A pokaždé, když jsem si nalhávala, že jsem v pořádku, nic mě nemůže rozhodit, tak rozhodilo. Jak by řekla jedna z těch sestřiček v léčebně: „stavíš na shnilých základech, je jen otázka, kdy se to celé zbortí“. A tak to bylo.

Tady jsem si dala za cíl se opravdu definitivně vyléčit. Nehrát si na něco, co nejsem, neskrývat svoje pocity. Nicméně jsem opravdu měla pocit, že to ostatní neskutečně irituje. Možná proto, že to sami v sobě neměli urovnané. Znáte to – na druhém vám většinou vadí to, co se vám nelíbí na sobě samých. Myslela jsem, že jsem ve skupině lidí, kteří jsou na tom podobně. Místo toho jsem měla smíšené pocity.

Hodně dlouho jsem o tom všem přemýšlela, pořád si to vše přemítala v hlavě a ptala se:

„Co mi to mělo ukázat?“

A došla jsem k závěru, že až moc dlouho jsem se nechávala ovlivňovat názory druhých.

„Ale oni říkali, že to nezvládnu, tak to bude pravda…“

To rozhodně ne!

Na základě těchto názorů si poté tvoříme vlastní limity v hlavě, které jsou následně jednou velkou překážkou. A proto tady platí zlaté pravidlo ze Čtyř dohod – „nebrat si nic osobně“. A toho se snažím držet. Je to často těžké, ale pomalými krůčky se mi to daří víc a víc. V té době jsem řekla, a stále si za tím stojím, že ta změna v myšlení nepřijde ze dne na den, a jestli někdo tvrdí, že to jde, tak buď lže, nebo je génius.

A ačkoliv jsem neustále poslouchala:

„Za těch x týdnů jsi neudělala žádný pokrok“
„Až se ocitneš venku, povezeš se ve starých kolejích“

Tak tu stále jsem a k alkoholu jsem se nevrátila. Čím to? Protože jsem se nenechala ovlivnit jejich soudy, ale dělala to, co jsem cítila, že je správné, a na co vím, že stačím. 🙂

A proto – neberte si k srdci nic, o čem nejste vy sami přesvědčeni, a pokud si to už k srdci vezmete, nenechte se tím přesvědčit. 🙂