Proč jsem se rozhodla pro léčení?

Hezký den,
určitě většina z vás zaregistrovala některé z mých posledních příspěvků ohledně protialkoholní léčby. Spousta z vás mi napsala desítky milých zpráv vyjadřujících podporu. Ale našli se i tací, kteří mi léčení rozmlouvali a tvrdili, že mezi ty „opravdové“ závisláky nepatřím. Nikomu to nemám za zlé, protože v podstatě nezná celou „backstory“. Ale i ti, co ji znají, mě dlouhá léta utvrzovali v tom, že mám jen špatnou snášenlivost alkoholu, že je to kvůli lékům, nebo že kvůli tomu přece nemusím nikam chodit, že to zvládnu sama a stačí, když už se nenapiju. Přítel měl třeba úplně hrůzu z toho, že někde budu dva až tři měsíce, měl pocit, že to beze mě sám doma nedá. A já se zase obávala, že tím o všechno přijdu…

Až tento rok konečně i oni uznali, že je nějaká pomoc na místě, a tak jsem měla volnou cestu k tomu, co jsem chtěla udělat už dávno, ale bála jsem se, a bez podpory bych to těžko zvládla. A v této souvislosti bych chtěla napsat více k absolvovanému pohovoru v nemocnici, kde lékaři hodnotili stupeň závislosti a posuzovali, zda je nutná léčba. Znaků alkoholismu je několik. Dr. Jelínek jich uvádí dokonce čtyřicet. Uvedu zde těch „pár“, které se objevily u mne, a které o hospitalizaci rozhodly:

OKNA = ne jednou se mi stalo, že jsem se přítele nebo někoho jiného druhý den ptala, co se dělo, protože jsem si nepamatovala konec předcházejícího večera. Někdy jsem to raději ani vědět nechtěla.

POCITY VINY a TRVALÉ POCITY ZKROUŠENOSTI = pocity viny a úzkosti byly snad horší než fyzická bolest. Přetrvávaly i několik týdnů po tom, kdy k incidentu došlo. I tohle je důvod, proč je léčení na místě – některé psychické obtíže může mít na svědomí právě alkohol, respektive je může prohlubovat.

NEKONTROLOVANÉ PITÍ A NESCHOPNOST HO PŘERUŠIT = stokrát mi mohlo okolí říkat, že už mám  „dost“, neposlouchala jsem. Naopak jsem měla pocit, že mi chtějí jen ublížit nebo zbytečně bazírují. V tomhle stavu jsem už byla kolikrát hodně nepříjemná až agresivní.

ZVÝŠENÍ TOLERANCE, NAVYŠOVÁNÍ DÁVEK = dříve to bylo pivo nebo víno někde s někým venku nebo v baru, potom i tvrdý alkohol a to už i sama.

TAJNÉ PITÍ = několik let zpět by mě pít samotnou ani nenapadlo. Později jsem si po špatném dni přinesla něco domů, jelikož jsem to viděla jako jediné východisko ze špatné nálady. A samozřejmě jsem se to snažila jsem před ostatními skrýt.

BAŽENÍ (CRAVING) = ne ve smyslu toho, že bych musela mít alkohol každý den za každou cenu, ale v takovém, že když mě přepadly pocity úzkosti a beznaděje, měla jsem nutkání si lahev jít koupit. Několikrát se mi stalo že jsem se přemohla a do obchodu nešla, ale vzápětí jsem se stejně vrátila.

VYHÝBÁNÍ SE NARÁŽKÁM NA ALKOHOL = Jakmile přede mnou někdo zmínil něco ve stylu: „já vůbec nepiju“ nebo „alkohol mi nechutná“ a podíval se na mě, měla jsem opět pocit, že ty narážky jsou míněné přímo na mě a raději jsem mlčela, jakože se mě to netýká.

FYZICKÉ OBTÍŽE, NEVOLNOSTI = ty stavy druhý den (nepřetržité zvracení, třesavka, bolest na hrudi, atd.) bych nikomu nepřála. Kolikrát jsem měla pocit, že to nikdy nepřejde a dostávala jsem se z toho ještě několik dní potom.

SOCIÁLNÍ OBTÍŽE, ZTRÁTA DOSAVADNÍCH PŘÁTEL = alkohol byl jedna z hlavních příčin, kvůli které jsem o spoustu lidí přišla nebo se jim nějakým způsobem zprotivila svým nevhodným chováním pod vlivem. Zpětně mě několik událostí hodně mrzí a lituju toho, že se staly tak, jak se staly. Bohužel minulost člověk nezmění a musím se s tím naučit žít, i když je to občas těžké.

ZMĚNY ZAMĚSTNÁNÍ = V posledním zaměstnání na zkrácený úvazek jsem podala výpověď sama, hlavně z důvodu léčby, na kterou čekám. Ale věřím tomu, že kdybych se alkoholu úplně vyvarovala již dříve, nemusela předchozí práce dopadnout tak, jak dopadla.

ZTRÁTA ZÁJMU O SVĚT = celkově pociťuji pokles zájmu o většinu činností, co mě předtím bavily. Když jsem začínala s tímto projektem „O čem nemluvíme“, cítila jsem se plná energie. Těšilo mne, že se mohu věnovat tomu, co mě baví. Postupem času ale můj zájem opadal, respektive jsem věděla, že nejsem úplně psychicky v pořádku a jak bych pak mohla pomáhat, když se cítím sama na dně a nemám vyřešené vlastní problémy?

A tak jsem se rozhodla bojovat. Bojovat s tím, co jsem několik let skrývala a lhala sama sobě, že to mám pod kontrolou. Bojovat proto, že chci v budoucnu pomáhat těm, kteří se potýkají s podobnými problémy.

Jak jsem psala výše, na samotnou hospitalizaci stále čekám. Bohužel takto to je ve většině protialkoholních léčebnách v ČR. Jen na onen pohovor jsem čekala téměř měsíc, protože prý mají nával i na ně. A pokud náběry dobře dopadnou, tak do nemocnice nastoupím v polovině září – rovnou na oddělení režimové léčby, kde probíhají pravidelné komunity a skupinová psychoterapeutická sezení.

Přesto bych se ráda zeptala, zda máte někdo zkušenost (ať vlastní nebo od někoho z okolí) s detoxikační jednotkou („detoxem“)? Jak to tam probíhá? 

Kdyby se stalo, že bych tam musela jít, ráda bych věděla, co mne čeká. Možná zbytečně, ale mám z toho hrozný strach a nedokážu si pobyt tam představit, i když by to měl být jen týden (může to být i více). Samozřejmě pokud nebudete chtít odpovídat do komentářů, můžete využít soukromé zprávy na facebooku či kontaktního formuláře zde na webu. Za každou vaši reakci budu moc vděčná. 🙂