Začátky … aneb pár slov úvodem

Takže toto by měl být úvodní příspěvek.

Jak začít?

První blog jsem si založila už kdysi na střední škole. Tenkrát byl obsah takový, jaký odpovídá holce, která je čerstvě v prváku a její jediné koníčky jsou kamarádi, celebrity a party. Ano, party (k tomu se dostaneme později). Tenhle blog neměl ale dlouhé trvání a upřímně doufám, že ho ani moc lidí nestačilo zhlédnout. Následující pokus se odehrál v roce 2011, kde jsem se snažila přiblížit beauty blogerkám a napsala jsem několik recenzí na kosmetiku, beauty boxy a produkty zdravé výživy. Článek jsem přidala tak jednou za pár měsíců a sama jsem cítila, že to není ono, že mě to nebaví a nenaplňuje, naopak jsem si připadala blbě. Hlavně když mi někdo ze známých řekl, že na můj blog náhodou narazil. V tu chvíli jsem přestala příspěvky přidávat. Nebylo mi to příjemný. Tak moc jsem chtěla být vidět, ale na druhou stranu být anonymní. Paradox? Trochu. Blog existoval ještě pár let, potom jsem ve slabé chvilce všechny důkazy o jeho existenci odstranila.

V témže roce vznikl i můj druhý a dle mého přání anonymní, blog na tumblru. Tady jsem mohla sdílet své pocity a nálady, ať byly sebevíc dekadentní. Nemohu říct, že tam přispívám nějak pravidelně, ale když jsem měla těžké období a vracely se mi vzpomínky na nepříjemnou minulost, byla jsem schopna psát i několik příspěvků denně.

A proč tohle píšu? O co mi jde?

Uvědomila jsem si totiž jednu věc: že jsou témata, o kterých se nemluví.

A když mluví, tak má dotyčný problém vyjít ze své anonymní zóny, právě proto, že jsou zbytečně tabuizované. Přitom v dnešní uspěchané době není vůbec k podivu, že spousta mladých lidí trpí depresemi, úzkostmi nebo jinými psychickými obtížemi. A tímto se dostáváme k hlavní problematice, které chci věnovat celý tento blog. Rozhodně tu nechci šířit jen profláklou teorii, se kterou se setkáte už na středních školách. Naopak bych ve svých článcích chtěla sdílet vlastní zkušenosti, ukázat ostatním, že v tom nejsou sami a nemusí se za nic stydět, protože „nemocná“ duše je nemoc jako každá jiná, a o té se (ve většině případů) mluvit nebojíme.

Samozřejmě mám určitý koncept, jak bych chtěla blog vést, ovšem pokud by si tento úvodní příspěvek již někdo přečetl a rád by se k němu vyjádřil, budu moc vděčná za jakékoli kreativní nápady či náměty, co byste zde uvítali. 

Krásný den!