O dětství a šikaně

Vždy jsem byla asi trochu „divná“. Neměla jsem příliš v lásce společnost a ráda jsem si zalezla někam do ústraní a žila si ve svém vlastním světě.

V dětství mě vychovatelky a učitelé považovali za problémové dítě. Doslova říkali, že jsem měla být spíš kluk, než holka. Do přibližně páté třídy jsem si z toho nic nedělala a stále si jela tu svou. Ačkoliv jsem měla samé jedničky, domů jsem nosila jednu poznámku za druhou.

Na druhý stupeň jsem musela přejít na jinou školu. Zde jsem se poprvé setkala se šikanou ze strany ostatních spolužáků. Ačkoliv jsem nebyla nějak zvlášť při těle, ale už jsem nespala do ideálu krásy, vysloužila jsem si různé přezdívky kvůli svojí váze, ale i vzhledu – například „prase“ nebo „Vietnamka“.

Díky těmhle posměškům jsem začala mít hrozný strach se stýkat s ostatními spolužáky nebo se prezentovat před třídou. Začala jsem koktat, červenat se nebo jsem měla různé záseky, kdy jsem nechtěla před třídou číst nebo vystoupit. Učitelé to věděli, doma se to vědělo, ale nikdy s tím nic neudělal. Učitelé dokonce byli většinou toho názoru, že si za to mohu sama, a nebo že se mi to dokonce zamlouvá. To mi i doslova řekli, když jsem si stěžovala na některé nevhodné chování ostatních, kdy několikrát došlo i k tomu, že mě fyzicky napadli.

Tohle vše mi v sociálním životě zrovna nepomohlo. A na střední škole to nebylo o moc lepší. Pro zdejší dívčí skupinu jsem byla od začátku loser, který jim slouží pouze pro jejich pobavení. Samozřejmě se našli jedinci, kteří mě brali takovou, jaká jsem, ale nebylo jich mnoho. Ve snaze se ostatních zalíbit jsem se chovala tak, jak se ode mě očekávalo, ale stejně to bylo málo. Často mi dělaly různé naschvály – například namazaly chilli pastu do lahve od pití, přivazovaly mě k židli při vyučování, když jsem se nedívala, braly na různé akce, kde mě jen ztrapňovaly a fotily v různých nelichotivých pozicích. Potom si o tom všem vyprávěly ve škole. Ve finále naše třídní učitelka prohlásila, že já jsem pro ostatní špatný vzor.

Doma jsem měla nulovou podporu. Matka byla také toho názoru, že si za to mohu sama. Navíc o mně neměla nejlepší mínění. Teda! Pokud jsem nosila domů vyznamenání a chovala se, tak jak ona chtěla, byla jsem skvělá. Jakmile jsem nebyla již dle jejich představ, neustále jsem poslouchala, „jak jsem k ničemu, nic v životě nedokážu, jsem po otci a nejsem její dcera, protože mě museli určitě vyměnit v porodnici“. V podstatě mě ponižovala většinu času a pro ránu nešla daleko. A to ani před mými kamarády či spolužáky ze školy. Často se dostávala do konfliktu i s ostatními lidmi. Za to se mi ostatní také vysmívali. Jaká matka, taková dcera, že! Asi už bylo pozdě, když jsem si uvědomila, že celý můj život řídí v podstatě její přání a tužby. Že nejsem sama sebou, jen se chovám a dělám podle toho, jak ona píská.

Tohle je zrovna věc, která mě v životě ovlivnila úplně nejvíce. Je to také jedno z témat, které řeším na terapii a stále se nedokážu od těchto myšlenek, které mi do hlavy dostala moje vlastní rodina, odpoutat.

Nemám za cíl se litovat a ani nechci, aby mě někdo litoval. Myslím, že Ti, co moje příspěvky a články nějakou dobu čtou, ví, že to nemám ve zvyku. Naopak jsem o těchto věcech zatím skoro nikde nepsala. Mám totiž stále problém to vstřebat a přesvědčit sama sebe, že to opravdu není moje vina.

Omluvte mě tedy prosím, pokud vám toto psaní připadá moc demotivující. Možná víte, že nějakou dobu pracuji na knize, kde právě popisuji různé události z doby mé první hospitalizace. Asi se to ve mně opět vše otevřelo a musela jsem to dnes ze sebe alespoň částečně vypsat.

Mám i dobrou zprávu – kniha se asi konečně blíží do finále!

Mějte hezký den a děkuji za přečtení.

„V r. 2012 mi byla diagnostikována sociální fóbie a panické úzkostné stavy. Později porucha přizpůsobení - neadekvátní reakce na těžký stres. Potýkala jsem se také s problémem závislosti na alkoholu, absolovala jsem ústavní léčbu a nyní abstinuji. V jedné chvíli jsem se ocitla na úplném dně. Rozhodla jsem se však bojovat, abych mohla předat dál své zkušenosti, a pomoci tak lidem, kteří  jsou teprve na začátku své cesty v boji s duševním onemocněním či závislostí."
Můj příběh si můžete přečíst zde>>
Komentáře
  1. Elis napsal:

    Pekne napsano. Prosla jsem si necim podobnym. Drzim palce.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.