Několik slov o autorce

„V dnešní době se o lidech s duševním onemocněním či závislostí stále hovoří hanlivě a nemocný se pak bojí ke svým problémům přiznat, protože má strach, že ho ostatní odsoudí. I proto chci s tímto projektem vystoupit veřejně a apelovat na společnost, aby již dnes nepovažovala tuto problematiku za tabu. Duševní onemocnění  by nemělo být něco ... o čem nemluvíme.“

Kdo tedy jsem?

Narodila jsem se v roce 1989 v Plzni, kde stále žiji. Jsem kočičí "mamka" dvou kocourů a zajímá mne vše okolo psychologie, různé možnosti seberozvoje. 
Vystudovala jsem obory Podnikatelská činnostHumanitní vědy se zaměřením na psychologii a filosofii.

Můj příběh - jak to všechno začalo

V roce 2012 mi byla diagnostikována sociální fóbie a panické úzkostné stavy. Později porucha přizpůsobení - neadekvátní reakce na těžký stres. Potýkala jsem se také s problémem závislosti na alkoholu, absolovala jsem ústavní léčbu a nyní abstinuji.

V jedné chvíli jsem se ocitla na úplném dně.

Rozhodla jsem se však bojovat, abych mohla předat dál své zkušenosti, a pomoci tak lidem, kteří  jsou teprve na začátku své cesty v boji s duševním onemocněním či závislostí.

Ale k mému současnému postoji vedla dlouhá cesta...

Z domova jsem měla zažitý názor, že kdo chodí k psychiatrovi, je blázen nebo je přinejmenším nenormální. A psychologové? Ti jsou přeci sami “pomatenci”, co dávají nepraktické rady a hledají problémy tam, kde nejsou. Dlouho mi tedy trvalo, než jsem se odvážila vyhledat odbornou pomoc a domluvila jsem si své první setkání u psychiatra.

Myslím, že tento názor obecně sdílí i další lidé nebo jej mají vsugerovaný. Přitom to není něco, za co by se měl člověk stydět, jelikož duševní onemocnění je nemoc jako každá jiná. S bolavými zády či něčím jiným byste se přece také nebáli zajít k lékaři.

V době, kdy jsem se rozhodla založit tyto stránky, jsem měla pocit, že jsem se ocitla na mrtvém bodě, že se nikam neposouvám, dělám něco, co nemá smysl. Měla jsem pocit, že jsem vše doposud udělala špatně a mohla jsem to před lety udělat jinak.

Čas mi uplynul najednou tak rychle a teď je ze mne skoro třicítka bez pořádné práce a s pocitem, že celá moje existence stojí absolutně za nic. Mou “oblíbenou činností” se stalo neustálé hrabání se v minulosti. Co jsem mohla udělat jinak, kdyby...?

“Kdyby jsi tak neposlechla ostatní...”
“Kdyby jsi se tenkrát mohla chovat lépe, aby ses teď za sebe nemusela stydět...”

Cítila jsem se jako největší zkrachovalec. V hodně slabých chvilkách jsem dokonce myslela na to, jaké by to bylo, kdybych nebyla. Do práce, která mě zpočátku opravdu bavila, jsem už chodila jen s nechutí. Měla jsem dny, kdy jsem ráno vstala a bylo mi tak šíleně (psychicky i fyzicky), že jsem nebyla schopná odejít z bytu.

Věděla jsem, že je to špatně, ale tělo mne neposlouchalo. Stalo se tak denní rutinou, že jsem odcházela až poté, co jsem si vzala předepsané léky nebo jsem musela vstát třeba o tři hodiny dříve, abych se přinutila odejít.

Domů jsem chodila vyšťavená a s plnou hlavou toho, co jsem zase udělala špatně, a že nestojím za nic. Vinila jsem se za každý špatný pohled vedení nebo někoho z kolegů, za každou poznámku, která nemusela být primárně mířena proti mně, ale já to tak brala.

Po příchodu domů na mne čekal neuklizený byt a já místo toho, abych něco dělala, jsem byla schopná si lehnout do postele a spát. Klidně jsem usnula okolo osmé večer a spala jsem až do rána. I o víkendu jsem hledala výmluvy, proč něco nejde.

Dost mi otevřela oči přítelova poznámka: “Vždy, když nám něco naplánuji nebo mám snahu, ty mi řekneš, že nemáš čas”. To přesně vystihuje vše. Čas bych jistě našla, jen jsem žila v neustálém strachu, že něco nestíhám, pomalu mi utíkají léta, měla bych tohle a tamhleto.. A nakonec jsem nedělala nic.

Díky mojí pasivitě a poddávání se svých strachům, se mi začal život hroutit jak domeček z karet. V tu chvíli jsem si řekla dost. Uvědomila jsem si, že prioritou jsem nyní JÁ a musím se soustředit na to, abych uzdravila sama sebe, a to hlavně po psychické stránce ale i té tělesné.

V práci jsem již sama navrhla, že skončím, ačkoli jsem se dlouhou dobu snažila napravit něco, co už bylo tak díky mně pokažené. Vedení vzhledem k mému psychickému stavu tohle rozhodnutí jedině uvítalo.

Jakmile přišel poslední den, pocítila jsem lehkou úlevu a začala jsem se v klidu rozhodovat, co dál. Kde začít odznova. Přehodnotila jsem také své zaměření a v tu chvíli jsem věděla, že se chci více věnovat pomoci lidem, kteří se potýkají se stejnými problémy. Dělat něco, co má smysl.

V dnešní době se o lidech s duševním onemocněním či závislostí stále hovoří hanlivě a nemocný se pak bojí ke svým problémům přiznat, protože má strach, že ho ostatní odsoudí. I proto chci s tímto projektem vystoupit veřejně a apelovat na společnost, aby již dnes nepovažovala tuto problematiku za tabu. Duševní onemocnění by nemělo být něco ... o čem nemluvíme.