Jsem psychopat?

Hezký den,

když mi moje psychiatrička oznámila, že vykazuji rysy hraniční poruchy osobnosti, nějak jsem si nebyla schopná pod tím nic představit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem z webu PhDr. M. Peterkové vyčetla, že je to vlastně nový zaobalený název pro tak profláklou psychopatii. Aha, takže jsem vlastně psychopat. Paráda. A ještě je to údajně neléčitelné, protože je to již zakořeněné v povaze člověka.

Například deprese je na rozdíl od poruchy osobnosti stav, který může po čase ustoupit. Jedná se u ní hlavně o nedostatek serotoninu v mozku, který se navyšuje léky. PhDr. Peterková však nabízí jistou naději: „kdo opravdu chce, může korigovat své projevy a určité změny v prožívání a chování přece jen dosáhnout“.

A jak poznáte, že vaše osobnost už nespadá do mezí normálnosti, a tak lze tak hovořit o poruše osobnosti? Nejvíc se to projeví ve vašem osobním životě. Člověk přestává „fungovat“. Jeho chováním již netrpí jen on sám, ale i lidé v jeho okolí. Charakteristické pro tuto poruchu je, že se ocitáte v tzv. začarovaném kruhu. Stále opakujete stejné chování, i když z minulosti víte, že takhle to prostě nefungovalo. Jednoduše řečeno, zralá osobnost se ze svých chyb poučí a začne se chovat jinak. Narušená osobnost však používá stejné vzorce chování, ačkoli díky nim měla předtím nepříjemnosti.

Příkladem může být např. chorobná žárlivost, kdy jeden z partnerů podezřívá toho druhého neustále z nevěry, ačkoli se několikrát přesvědčil, že to tak není.
V horším případě domácí násilí, kdy muž svoji ženu zbije, omluví se, ale udělá to znovu, atd.

Porucha osobnosti se dělí na několik typů. Ty si zde nebudeme jmenovat, jen si povíme ty nejvýznamnější projevy. Může jít o tzv. zkratové chování, kdy člověk opakovaně nedomýšlí následky svých činů; přecitlivělost, chronický strach z odmítnutí a samoty, atd. Společná většině je však značná psychická zranitelnost. Stačí i malá zátěž nebo naprosto banální situace a takový člověk se ihned zhroutí.

Ona zmíněná hraniční porucha (emočně nestabilní typ) kupříkladu znamená, že člověk trpí pocity méněcennosti, prázdnoty, bojí se odmítnutí. Není si například jistý kým vlastně je (profesním zařazením, čeho chce v životě dosáhnout), a proto často něco mění a podniká. V krajním případě je u něj časté sebepoškozování a pokus o sebevraždu.

Ale jak jsem zmínila již výše, nikdy není vše definitivní, proto pokud trpíte některou formou poruchy osobnosti, nepropadejte beznaději, vždy tu je prostor pro změnu a své chování tak můžete tréninkem svých projevů do jisté míry ovlivnit.

Použité zdroje:
http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/poruchy-osobnosti.htm