Cesta ke střízlivosti aneb co se dělo dál?

Přeji krásný den.

Dlouho jsem na blog nepřispěla žádným novým článkem. Myslím, že svým sledujícím dlužím tak trochu vysvětlení, a proto jsem se rozhodla trochu přiblížit, co se dělo za ten rok a půl, kdy jsem ukončila protialkoholní léčbu a vrátila se zpět do všední reality.

Omlouvám se, pokud vám toto psaní bude připadat jakýmkoliv způsobem znepokojující nebo jako nekontrolovaná smršť všelijakých pocitů, ale chtěla bych touto reflexí dodat třeba i odvahu ostatním, kdo se po léčení ocitli zpět v realitě a měli různé pocity beznaděje a obávali se opětovné recidivy. Já se bála hrozně moc a nyní abstinuji již skoro dva roky.

Takže vraťme se tedy do listopadu roku 2019…

Již v nemocnici jsem si dala za cíl, že změním prostředí a to se vším všudy. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych se dokázala ze svého rodného města odstěhovat a také že bych dokázala zpřetrhat některé rodinné vazby, které se i z čistě morálního hlediska běžně zpřetrhávat nemají. Potřebovala jsem vědět, jak se můj psychický stav změní, pokud tohle vše podstoupím. Svým způsobem jsem věděla, že mi tahle změna prospěje, ale bála jsem se udělat ten krok směrem vpřed, protože jsem se obávala případných následků a hlavně mě trápily výčitky svědomí.

Plzeň jsem měla ráda, ale postupem času jsem začínala být čím dál více paranoidní. Měla jsem pocit, že o mně všichni ví a že kamkoliv přijdu, tam si řeknou „jo, to je ta, co se vždycky tak hrozně ztříská“. Procházení centrem města kolem všech těch mně známých barů a nakupování v obchodech, kde jsem běžně kupovala lahve alkoholu, tomu nepřidávaly. Měla jsem pocit, že takhle se z toho všeho nevyhrabu, pořád se mi hlavou honily myšlenky typu „stejně si tě všichni pamatujou jen jakou tu holku, co chlastá“ nebo „je jen otázkou času, kdy se tě vietnamec v místní večerce zeptá, zda dneska bereš zase i vodku, a ty si ji nakonec koupíš, protože to seš prostě ty“.

Měla jsem strach, že abstinenci brzo vzdám, protože prostě nejsem dost silná na to, abych ostatním ukázala, že to zvládnu. A taky nedokážu ustát tu věčnou nedůvěru, kterou jsem jim viděla v očích, protože prostě nikdo asi úplně nevěřil, že se k pití nevrátím. Nedokázala jsem si představit, že mě někdo bude brát ještě jinak než jako beznadějnou alkoholičku, která v životě nic nedokázala, jen dělá jednu botu za druhou, znepřáteluje si lidi kolem sebe tím, že jim lže nebo je od sebe odhání.

Během pobytu na léčení jsem se s lékaři domluvila na snižování dávek antidepresiv pod odborným dohledem. To byl asi taky jeden z důvodů, proč to s mými emocemi bylo jak na horské dráze. Měla jsem pocit, že všechny emoce, které jsem do té doby držela v sobě, musely ven. Střídavě jsem bulela jak želva a vzápětí se byla schopná od srdce smát a dokázala pořád něco dělat, vymýšlet a tvořit. Nakonec jsem antidepresiva vysadila úplně. První měsíc až dva po vysazení byl celkem divoký, ale brzy se můj stav stabilizoval. I přesto, že mě několik starších známých zvalo neustále na nějaká posezení, s díky jsem odmítla. Nechtěla jsem riskovat chození do takového prostředí takhle brzy po léčbě. V nemocnici nám to také nedoporučovali, stejně jako pití nealkoholického piva. Málokdo si totiž uvědomuje, že ačkoliv nese to přízvisko „nealkoholické“, má průměrně 0,5 procent alkoholu. Já osobně jsem citlivá i na různé léky, takže věřím tomu, že bych tam rozeznala i toto malé množství.

V nemocnici jsme si sestavovali i krizový plán, který kromě tipů, co dělat v případě tzv. „bažení“ neboli neovladatelné chuti na alkohol, obsahoval také námi vybrané kontakty na přátele a blízké, kteří by byli připraveni v případě „nouze“ pomoci. V tomhle ohledu jsem jej úplně nevyužila, naopak jsem se spíše snažila o obnovení a zlepšení vztahy s těmito lidmi, protože ve své alkoholovo-depresivní fázi jsem setkání s nimi spíše bojkotovala a stáhla se do sebe, respektive do kouta s lahví a nechtěla si nechat od nikoho pomoct.

Ke konci února padlo finální rozhodnutí a přestěhovala jsem se do nového menšího města, kde se mi podstatně ulevilo. Cítila jsem, že nyní mohu opravdu začít odznova a s čistým štítem. Vcelku brzy jsem si našla i nové zaměstnání, i přes začínající koronavirovou krizi. Vše se zdálo být skvělé. Bohužel mě ale nová práce začala vyčerpávat natolik, že jsem se zmohla jen na rutinní režim – práce, spánek a ráno zase práce. Víkendy jsem v podstatě jen proležela. Ta energie, se kterou jsem se vydala vstříc lepším zítřkům, se nějak vytratila. Nic mě nebavilo, jen jsem myslela na to, abych se pořádně vyspala a ustála ten masakr druhý den v práci. Vzít si dovolenou v podstatě neexistovalo, vzala jsem si pouze týden v září (a to bylo dle vedení ještě hodně) a dál jela v podstatě pořád, dokud to jen šlo.

Začala jsem mít pocit, že jen přežívám. Do jisté míry to bylo způsobené i tou situací s koronou, ale i kdyby korona nebyla, neměla jsem příležitost nějak využít volný čas, protože ten vlastně skoro nebyl. V práci jsem ze sebe vydala maximum a poté už mi nezbývaly síly na nic jiného. Šéf byl spokojený, že mu šlape byznys, a já se cítila totálně vyhořelá. Pro sebe jsem neudělala absolutně nic, práce byla mimo můj obor a postupně jsem měla zastávat i to, na co jsem prostě neměla znalosti a ve finále ani kapacitu.

Během toho roku jsem zhubla 25 kilo, neměla jsem chuť jíst, byla jsem absolutně vyčerpaná a jen se děsila toho, kdo na mě bude zase zítra na zákaznické lince řvát a bohužel i právem, protože jsem měla v popisu práce tolik činností, že bych se musela nadopovat bůh ví čím, abych to dokázala stihnout. Stačila jedna chyba a šéf už hrozil stržením peněz a ani si neověřil, kdo je za ní vlastně zodpovědný. Za všechno jsem mohla automaticky já.

Poté, co jsem skončila v únoru tohoto roku na pár týdnů v karanténě, se moje psychické rozpoložení ještě zhoršilo. Nemohla jsem spát, před spaním mi vždy bušilo srdce jak o závod, klepala jsem se a stále neměla chuť jíst, jen jsem se děsila návratu do práce a toho, jak mi to dají sežrat, že jsem si dovolila být nemocná.

Zkontaktovala jsem psychiatričku a domluvily jsme se na nasazení základní dávky antidepresiv, abych se hodila do klidu. Musím říci, že mi tento krok pomohl, i když jsem se původně k užívání léků vrátit nechtěla. Měla jsem strašný strach vedení oznámit, že končím, ale díky lékům se moje nálada stabilizovala a našla jsem v sobě kuráž a jsem za to neskutečně ráda. Být tam ještě déle, tak si nejsem jistá, jak by to se mnou bylo, a to nemyslím jen po psychické stránce, ale také té fyzické.
Teď tu máme květen a já se teprve nyní dokázala nějak dát dohromady a zase normálně fungovat. A to si nechci nějak stěžovat, je to samozřejmě moje hloupost, že jsem neodešla již dříve. Ale jakkoliv se to zdá nepochopitelné, já to prostě nedokázala. Když se jedná o změny nebo ukončení něčeho, tak v sobě sbírám odvahu strašně dlouho, v hlavě se mi přemítají různé katastrofické závěry, jak to může dopadnout, a tak se vždy raději stáhnu zpátky, než abych vyrazila do akce.

Poslední část o zaměstnání nebyla zrovna veselým psaním, ale chtěla jsem trochu přiblížit důvody toho, proč jsem se vrátila k užívání antidepresiv. Nejsem sice za to na sebe pyšná, ale zase to neberu ani jako selhání. Léky jsou v určitě fázi dobrou berličkou v kombinaci například s psychoterapií. A když to řeknu hloupě, raději dočasně léky, než se vrátit do společnosti lahve vodky.

Pokud to shrnu, v abstinenci od alkoholu mi opravdu nejvíce pomohla jak samotná změna prostředí, tak omezení kontaktu se společností, ve které se obvykle pilo, ale také i vlastní změna myšlení:

„nedělám to pro ty ostatní, nezáleží mi na tom, jestli mi věří, že to dokážu, dělám to pro sebe, pro nikoho jiného“

Tohle je v podstatě ten nejdůležitější bod – pokud to totiž člověk nedělá ze své vůle a pro sebe, tak je vše většinou předem odsouzené k neúspěchu.

Závěrem moc děkuji všem, kteří dočetli příspěvek až do konce. 🙂

Hanka